Nedávno jsem v rámci terapií, na které chodím, absolvovala rituál. Vždycky jsem chtěla nějaký podstoupit a přání se mi splnilo. Musím říct, že to byla síla a že to fakt má něco do sebe. A hlavně, celkově fakt oceňuju lidi, kteří dělají tuhle práci, protože bez nich by po světě chodilo tolik smutných a zraněných duší a nebylo by jim pomoci. Já jsem vděčná, že jsem do terapie šla a jen si říkám, že jsem měla začít dřív. Jenže - kdybych začala dřív, pravděpodobně by to nebylo s touhle terapeutkou a já jsem ráda, že chodím právě k ní.
Na konzultace/terapie chodím už něco přes měsíc. Bylo to vlastně dost random, že jsem s tím začala. Může za to můj přítel, kterému tímto nesmírně děkuju, protože jsem fakt ráda, že jsem do toho šla. Přemýšlím o tom už třeba 3 roky, že půjdu k terapeutce, ale nikdy jsem se nedokázala úplně rozhoupat. A stačil jeden webinář a pobídnutí "do toho bys měla jít" a je hotovo. Absolvovala jsem 5 setkání s úžasnou ženou, se kterou se cítím příjemně. Ano, někdy jsem nervózní a o některých věcech se nemluví snadno, ale ve výsledku mi to vždycky pomůže a dobije mě to energií. Upřímně, kdybych do toho nešla, necítila bych se teď tak dobře, jak se cítím.
Myslím si, že ty otázky jsou nejdůležitější. Sami si je často neumíme položit a zabýváme se možná nedůležitými věcmi, místo abychom se zaměřili na to hlavní.
Každej máme v sobě nějaká trápení, traumata, zažili jsme nepříjemný situace, rozvod rodičů apod.... A já bych každýmu doporučila řešit to s někým dalším, s někým, kdo to uvidí z jiné perspektivy, protože to pomáhá nejvíc. Někdy jsme v našich problémech potopení až po uši a jsme tím tak zaneprázdnění, že nedokážeme vidět žádná východiska. Tehdy je nejlepší, abychom nechali někoho zvenčí nahlédnout do našich témat, protože nám může nabídnout jiný pohled na věc. A hlavně - klade nám ty správné otázky a my najednou díky tomu vidíme světlo na konci tunelu. Myslím si, že hlavně ty otázky jsou nejdůležitější. Sami si je často neumíme položit a zabýváme se možná nedůležitými věcmi, místo abychom se zaměřili na to hlavní. Je super, když vás opravdu někdo poslouchá, zajímá ho, co říkáte a chce vám pomoct.
Není nic špatnýho na tom si nechat pomoct. Nemusíme všechno zvládat sami, fakt nemusíme!
Není ostuda, že potřebujete pomoct. Já jsem se dloooouhou dobu snažila sama sobě namluvit, že to všechno zvládnu sama a hlavně, že musím! Přece nebudu svýma problémama někoho obtěžovat! Vždyť jsem přece silná a samostatná a měla bych umět si svoje věci vyřešit. Jenže tohle je fakt totální bullshit! Není nic špatnýho na tom si nechat pomoct. Nemusíme všechno zvládat sami, nemusíme, fakt nemusíme. Když tohle teď vím, je to neskutečně osvobozující. Nevytvářím na sebe zbytečně tlak, nenervuju se a nejsem ze sebe zklamaná. Přijímám pomoc a jsem za to neskutečně vděčná.
A co mi teda terapie dala? Uvědomila jsem si spoustu věcí, které jsem možná někde v hloubi sebe věděla, ale potřebovala jsem, aby vyšly na povrch a aby byly vysloveny. Došlo mi, že můžu být sama sebou, že můžu dělat to, co mě baví, že se nemusím nikomu zpovídat a můžu si dělat, co chci já. Přišla jsem na to, kolik věcí si s sebou nesu z dětství, jak mě formovali rodiče, škola, moje kamarádky, společnost.... a že spoustu věcí není mých, ale vzala jsem si je od ostatních. Najednou jsem viděla, kolik "měla bych" a "neměla bych" v sobě mám a jak moc mi nedávají smysl. Uviděla jsem, že některé situace si ztěžuju sama a projektuju si do nich nějaké svoje zranění. Přiznala jsem si, že jsem si našla partnera, který se v jistých aspektech mooc podobá mýmu tátovi a já se prostě jen bojím, aby to nedopadlo jako mezi mými rodiči. Uvědomila jsem si, že si musím uvědomovat, jaké situace mě štvou a proč, kde je ta pravá příčina. Že to není o tom, co můj partner dělá, ale o tom, proč mě to tak štve nebo zraňuje. Že v tom je skrytá paralela k chování mýho táty. Jenže můj partner není můj táta a nemusí to dopadnout jako mezi mými rodiči, protože já to můžu změnit, já se můžu zachovat jinak a můžu si zvědomit a vyřešit rány. Konzultace mi taky pomohly si uvědomit, jak vlastně moc skvělej je můj partner, že na mě nevytváří žádnej tlak, do ničeho mě nenutí a nechává mě být takovou, jaká jsem a dává mi neskutečné možnosti, abych dělala, co chci. Musím říct, že terapie umocnily to, jak moc ho mám ráda a jen mě utvrdily v tom, že to tak má být.
Důležitý uvědomění pro mě bylo , že to, co nás štve na tom druhým, je naše.
Na vztazích je složitý a zároveň krásný to, že nám dovolují poznat, jací opravdu jsme a odkrývají naše zranění z minulosti. To, co nás štve na tom druhým, je naše. Učíme se taky, jak komunikovat a to, že muži a ženy jsou fakt odlišní tvorové, ale když chtějí, tak se dokážou domluvit. Pro mě to bylo a je někdy těžké - správně formulovat to, co mám na mysli, otevřít se, svěřit se, důvěřovat, nechat toho druhýho nahlídnout do svého nitra, ukázat, že jsem třeba nešťastná, brečet,... Ale kdybych tento vztah neměla a byla bych sama, jak jsem spoustu let bývala, nikdy bych nepřišla na to, jaká jsem a jaká chci být, co chci dokázat a nikdy bych se tolik nezamýšlela nad svou budoucností a hlavně, nikdy bych nedovolila svým emocím, aby vyšly na povrch. Proto jsem opravdu vděčná za všechno, co jsem prožila. A uvědomuju si to i díky terapii.
Zajímá vás, o čem byl rituál, který jsem absolvovala a co mi dal, jak se po něm cítím? Pokud ano, těšte se na příště. V dalším článku si povíme o rituálu více a i tom, co to pro mě znamená.
Děkuju za váš čas,
mějte krásný víkend,
Raduš
Коментари